blackwhite_009

Jana Vrána: “Svoje tělo vnímám jako senzor. To, co mnou projde, mám potřebu dát na jeviště.”

Jana Vrána je solitérem mezi současnými českými tanečníky, nejčastěji tancuje sólo a její způsob tance vzbuzuje emoce. Má za sebou celou řadu svých představení, ale také spolupráci například s „novocirkusáky“ Loser(s) nebo s Národním divadlem, kde si zahrála v opeře. Rozhovor probíhá v šatně divadla NoD: „On už je to takový můj druhý domov tady, měla jsem tu skoro všechny premiéry svých představení,“ vysvětluje Jana svým milým tónem hlasu, proč jsme se sešli zrovna tady. 

Nejdříve bych se vrátila na chvilku do minulosti, stejně jako se vracejí postavy z opery Z mrtvého domu. Hrála nebo tančila jsi postavu Akulky. Jako jediná žena. Jak se ti hrálo mezi tolika muži?

(Smích) Pro mě to byla obecně hodně dobrá spolupráce. Už jenom to, že jsem spolupracovala s Danem Špinarem, Radimem Vizvárym v Národním divadle pro mě byla obrovská zkušenost.

Pokud vím, tak postava Akulky v původním zpracování ani není.

Ano, přesně tak. V některých zpracováních není, ale Dan se rozhodl ji tam dát. Akulka je jen jedna z jejích poloh, jinak pro mě její postava znamenala také symbol smrti, mrtvé duše.

Celkově se mi spolupracovalo se všema velmi dobře, včetně všech sólistů, sboru, dirigenta, scénografky atd. Sešli jsme se i ve stylu práce, na čemž hodně lpím. Pokud je v týmu někdo, kdo si představuje ztvárnění trošku jinak, tak mi dělá problém se podřídit, na to asi nejsem úplně typický tanečník. Jsem hodně individuální a vnímám skrz sebe, takže potřebuju, abychom spolu rezonovali.

Co pro tebe znamenalo ztvárňovat postavu mrtvé dívky, která je jen velmi spoře oděná přímo na prknech Národního divadla?

Prvně to pro mě byl vcelku šok, protože ženská sama ve velkém množství chlapů, to by ještě šlo, ale pořád tam byla ještě ta nahota, což nebylo úplně jednoduchý. Ale v okamžiku, když to člověk bere jako práci a hlavně se naprosto propojí s rolí, kterou ztvárňuje, tak se s tím dá srovnat.

Je ale zvláštní, že zrovna v Národním divadle jsem nahotu vůbec nevnímala jako klišé. V rámci celého představení mi nepřišla jako prvoplán. To, jak byla scéna vybudovaná… Přijdu ve velkých červených šatech, zmizím v nich, to mi přijde výtvarně moc hezky zpracované. Působí to přirozeně, jako když vypluje duše. Kdybych se měla svléct v nějakém alternativním představení, tak bych do toho asi už teď nešla.

Záznam opery naleznete zde. 

Jak na Mrtvý dům reagovali diváci?

Mám hrozně kladný odezvy. Samozřejmě jsem se bála, je to opera a na tu chodí o dost jiní diváci… Takoví, kteří ji opravdu znají do hloubky, chodí přímo na vybraný kusy a něco očekávají. Proto to bylo na hraně. Nejdříve jsem si říkala, že třetí jednání, ve kterém jsem já, ti operní “fajnšmekři” nedají. Ale i od nich jsem měla kladné ohlasy, všem to do hry zapadlo.

Četla jsem jeden z rozhovorů, kde jsi řekla, že chceš, aby Tvému tanci diváci rozuměli. V čem si změnila svůj přístup k divákovi? A k tanci obecně?

(Smích) To je takový můj cíl, změnit přístup. Cíl na celý život. (Smích) Pořád ale vím, že jsem na abstraktní rovině, že tanec je celkově abstraktní forma, protože při něm nepoužíváš konkrétní slova, není to činohra, která má plynulý příběh. Ale jelikož jsem si v tanci něčím prošla, tak se snažím ho dělat komplexnější. I tam dát mluvené slovo nebo jiné umělecké formy.

Čímž to tedy více zpřístupňuješ divákovi.

Přesně tak, je to pro mě takové puzzle, skládačka. Není to vyloženě příběh o postavě, to se do mého tance nedá úplně vložit, a upřímně nevím ani, jestli bych to tak teď chtěla.

Myslím si, že současný divák je připravený na to, aby se v divadle různé formy, média překrývaly.

Vím, že pracuješ ve svých představeních konkrétně v Resolution například s video-projekcemi nebo filmem. Jak se ti s nimi pracuje?

Už vážně nejsem vyloženě typická současná tanečnice, která “jen” pracuje se svým tělem, což kolem sebe stále ještě často vidím, ale mě už to nebaví. Na dalších formách se mi líbí právě to, že se můžu propojovat s dalšími umělci. A líbí se mi, že za mě může komunikovat klidně i médium, třeba ta projekce. Pro mě není tanec jen něco, kde se “máchám” ze strany na stranu. Chci pracovat s jednoduchostí, s geometrií a symbolikou. V tom mi média pomáhají.

V dnešní době je to všechno hrozně “nakoplý”, už malý dítě si může vzít do ruky iPhone, tablet a je tam spousta vjemů, které může vnímat. A proto si myslím, že současný divák je připravený na to, aby se různé formy, média překrývaly.

Máš dojem, že je to tedy určitým způsobem současný trend v tanci? Používat více médií?

Myslím, že ano. I tady v Čechách už je hodně lidí, kteří s nimi pracují. Také to pomáhá k tomu, aby člověk zůstal originálním, každý může s médiem pracovat jinak.

Jaké vnímáš rozdíly mezi svou inscenací, kterou si i sama zrežíruješ a inscenací, kterou režíruje někdo jiný?

Jako úplně totální rozdíl. (Smích) Já to nevnímám jenom tak, že si něco zrežíruju, ale i to všechno kolem. Pro mě vůbec celá ta produkce leží na mě… Musím do inscenace vložit všechno.

Když vymýšlíš své představení, tak ho navíc děláš často autobiografické, že ano?

Jo. (Smích) Jsem tvůrce, který má práci a život úplně propojený, nemůžu je oddělit. Sama jsem inspirací pro svůj tanec.

Čím myslíš, že to je?

Myslím, že je to tím, že vše prožívám strašně do hloubky. Pozoruju okolí, celý svět, jsem takový přijímač. Vše, co prožívám, mi jde do morku kostí. Vnímám svoje tělo jako senzor, takže to, co mnou projde, mám potřebu dát na jeviště.

Takže jsi nikdy neuvažovala o tom, že bys postavila nějaký charakter, který se ti třeba vůbec nebude podobat?

(Smích) Hrozně se těším, až to přijde. Ještě se to nestalo, ale je to určitý vývoj. Záleží samozřejmě i na finančních prostředcích, kvůli kterým si zatím nemůžu dovolit zaplatit větší skupinu tanečníků a zpracovat si třeba pohádku. Což by bylo skvělý, mohla bych se chytit konkrétního příběhu a nečerpat pořád ze sebe, což je taky vyčerpávající, jak pro tvůrce, tak pro lidi. Myslím, že se i lidi chtějí chytit konkrétní věci a nechtějí se pořád “babrat” v sobě. Už toho bylo dost. (Smích)

Takže se na to určitě chystám, ale čekám, až přijde ten správný čas. Ale teď právě jsou pro mě zkušenosti z mého života natolik důležité, že si je potřebuju zpracovat, ale jednou přijde určitě doba, kdy sebe nebudu vůbec řešit a vezmu například nějaké téma z minulosti.

Když se dostáváme zase k té minulosti, jaká éra tě fascinuje? Co bys chtěla zpracovat, abys to mohla dál zprostředkovat divákům? Nebo sféra tvého zájmu, co bys chtěla dál předat?

Celkově mě zajímají archetypy a symbolika. Chtěla bych to i dále zpracovat výtvarně, s více médii a chtěla bych se na to koukat zvenku, abych si to nemusela ani tancovat, ale mohla mít od díla odstup. Divadlo je pro lidi, vidí ho zvenku.

Jak přistupuješ k postávám, které ti někdo nabídne? Jak se na roli připravuješ? Zjišťuješ si o nich něco?

Nejdříve si povídám s ostatními o jejich rolích i o mé, abych si mohla roli procítit. Ale zajímají mě hodně i tvůrci díla, režisér, choreograf. Už se mi ale i třeba několikrát stalo, že jsem od té práce odstoupila, protože se naše představy neprotly. Musím s jejich představami i charakterem postav rezonovat.

Kdy se ti právě tohle stalo?

 Stalo se mi to dlouho v minulosti, u alternativnějších souborů. Kdy jsem taky samozřejmě brala víc příležitostí, abych potom zjistila, že to nefunguje… Takže se může taky stát, že den před premiérou lidi odchází. Ale teď už mám snad naštěstí takovou intuici, že i když mi ten člověk jen zavolá, tak vím, jestli do toho jdu nebo ne.

Performance Jany Vrány

Prozradíš mi, na čem nyní děláš?

Nejvíce teď právě dělám sama na sobě! (Smích) Jinak průběžně stále učím děti i Pilates a reprízuji starší představení. Nově se chystám teď na „tour de France“ s barokní operou Arsilda, režiséra Davida Radoka. Ale hlavně pomalu a jistě připravuji představení s názvem Black & White, kde si budu hrát s kontrasty a protiklady. Se světlem a stínem. Uvedu ho v rámci festivalu Prague Pride v srpnu.

Děkuji za rozhovor a tímto bychom vás také chtěli pozvat na sólové představení Resolution, které se odehraje v sobotu 29. dubna v NOD.




There are no comments

Add yours