Musa: „Řeším otázku, jestli může být dílo vnímaný samo za sebe, aniž by ho divák spojoval s tvůrcem“

Lukáš „Musa“ Musil se do povědomí dostal svým neobvyklým přístupem k tetování, před pár lety mu však „malba“ na tělo přestala stačit a začal se věnovat i malbě na plátno. V současnosti má za sebou již dvě samostatné výstavy, žije převážně v Budapešti a souhlasil, že si udělá čas na neformální rozhovor. 

Přicházím na Kampu, Lukáš sedí bosý v trávě s telefonem v ruce. Už zdaleka na mě mává. Když si ho vybavím při posledním rozhovoru, byl zamlklý a na odpověď si musel člověk počkat, než si ji promyslel. Nyní mi hned po přisednutí začíná vyprávět…

…Jednou jsem dělal nejhorší rozhovor do jednoho časáku. A ta reportérka pořád začínala slovy „Já jsem někde četla.“ Každou otázku prostě zopakovala tak, jak ji četla. A já jsem na to taky odpověděl stejně, protože už jsem na to před tím taky odpovídal. To byl úlet.

To není úplně profesionální přístup, Lukáši. Její.
To tě zajímá, viď? (Smích)

Abychom se dostali k otázkám, ty sexsymbole…
Co? To si myslíš ty nebo je to objektivní?

Co je objektivní, to je otázka, ale jednou jsem ti to snad někde četla… (Smích)
Někde v bulváru?

Samozřejmě. Kde jinde? (Smích) Jsem se o tobě chtěla něco dozvědět takhle před rozhovorem.
Uvědomuješ si, co si teďka řekla? Uvědomuješ si to? Tohle není úplně kompliment pro mě. Místo nějakých periodik výtvarných. To je hustý. Teď jsem tedy zraněný a krvácím.

Myslím, že mám jasnej titulek. „Jsem zraněný a krvácím.“ Ale když už jsme k tomu zamířili, cítíš se být sexsymbolem?
To je tak debilní otázka, že vůbec nevím, co na to mám říct. To je absurdní přece. Ty si to myslíš?

Ne.
Tak co tady jako řešíme?

Jestli ty si myslíš, že jsi sexsymbol.
Ty vole. Mohl bych říct, že jo, viď. Já jsem nad tím vůbec nikdy nepřemýšlel a vůbec nevím, co mám říct. Co se ti zdá sexy na chlapech?

Teď děláš rozhovor ty se mnou?
Ne vážně, mě to zajímá. Je to v rámci otázky, protože se snažím přijít na to, kde se může vzít, že o tobě někdo řekne, že jsi sexsymbol.

Lukas Musa Musil

To je dobrý pozastavení, ale asi bych nesrovnávala svůj pohled na věc s všeobecným pohledem bulváru. Obecně je to někdo mediálně známý, který je považován za sexuálně přitažlivého, atraktivního. Ale můj osobní sexsymbol, bude člověk charismatický, přitahující mou pozornost.
Myslíš tedy, že sexsymbol musí být mediálně známý?

No musí být mediálně známý, protože když už se o něčem nebo o někom řekne, že je symbolem, tak to má pro ostatní vcelku jasný význam. Musí to být jednoduše rozpoznatelný.
To můžu být asi těžko. Mě ani nikdy nenapadlo přemýšlet nad významem toho slova obecně. Docela jsi mě touhle otázkou zaskočila. Dovedeš si představit, že o tobě někdo napíše, že jsi sexsymbol?

O mně by to nikdo nenapsal, protože mě nikdo nezná.
My jsme se teď dostali do takový úrovně komunikace… (Zamyslí se) Jo, jsem sexsymbol. (Smích) Víš co, evidentně splňuju požadavky bulváru k tomuhle přívlastku. (Smích)

Tohle jsem chtěla slyšet! (Smích) Jaké jsi měl reakce na svou poslední výstavu Musa vs. Jágr?
Různý.

Měl jsi nějakou vyloženě negativní reakci?
Určitě měl, ale nevím o ní. Nebo si ji nepamatuju. Já si vlastně ani moc nepamatuju ty kladné. Tenkrát jsem asi po dvou týdnech odjel.

Jaký ty jsi měl pocit z výstavy?
Dobrej, já jsem si za tím stál. Byla vyvážená. Jasně, že nějaké věci, které člověk vidí s odstupem, by změnil. Bylo zajímavý slyšet názory lidí, kdo si to rozklíčoval jinak než já nebo v tom viděl něco, co já jsem vůbec neviděl. Já nevím, tobě se líbila? Ty jsi vlastně odcházela strašně znechucená, viď?

To jsem odcházela no, ale svůj názor už jsem ti na to taky řekla.
Jo jo, posranej narcis, si říkala.

Ano, působilo to na mě velmi egoisticky. Nebo minimálně tvoje fotka.
Přece si nikdo normální nevyfotí péro proto, aby se ukázal. To si budu doma dělat selfiečka, když budu napumpovanej, ale ne takhle. (Zamyslí se) Ale paradoxně mi to hrozně ulevilo.

V jakém smyslu?
Je to zvláštní, ale mně se vážně ulehčilo. Člověk má pocit, aby náhodou někde nebylo něco vidět, že je něco přes čáru, že jsou nějaký hranice, za který bys neměl jít. Ale když ukážeš všechno, tak to z tebe všechno spadne taky. A můžu dneska natočit porno a co jako? (Smích)

Jako byl jsem posranej. Když jsem se rozhodl, že vystavím tu fotku.

Proč ses vlastně vůbec rozhodl udělat tu fotku? Co byl ten prvotní impuls?
Jedno z hlavních témat výstavy byl kult osobnosti. Přesně si nepamatuju, jak šly moje myšlenkový pochody,  ale když jsem pracoval na koncepci té výstavy, tak jsem vycházel trošku i z toho prostoru. A došel jsem k tomu, že chci udělat tady to spojení. Ikonický.

Hodně řeším otázku, do jaký míry může bejt dílo vnímaný samo za sebe bez toho, aniž by divák dílo spojoval s tvůrcem. Jak moc je osobnost důležitá v rámci vystavování. I na tý Hluboký, žejo (Lukášova první výstava proběhla na zámku Hluboká). Původně měla být úplně malá, miniaturní. Aby tam nebylo nic vidět, teda jen to, že jsem nahý. Miniatura. Symbol ukřižovanýho.

A z jakého důvodu ses tedy rozhodl pro větší formát, Lukáši?
Nějak se nabízel přímo na místě. Přišel mi mnohem údernější, což byl.

To byl, odešla jsem hned potom, co jsem to viděla.
A tyhle reakce mě zajímaly. Ale souvisí to i s tím, jakou o mně mají lidi představu. Kdybys šla na někoho, kdo není úplně známý, tak tě tohle asi nezarazí. Takže jsem to dělal i z toho důvodu, že jsem už předem přemýšlel o reakcích lidí.

Jaké jsi na to tedy měl reakce? (Poplácání po rameni) „Dobrý, brácho!“
Ty vole (Smích) To mi nikdo neřekl. Ale přišla mi jedna esemeska: „Lukáši, pěkný péro. Závidim.“ (Smích) Jeden kámoš mi to poslal. Ale jinak… Je mi jasný, že si spousta lidí myslela to co ty. A myslí si to do teď, protože třeba neměli možnost to se mnou rozebrat. Ale nejcennější je, že to může nastartovat myšlenkovej nebo třeba i pocitovej pochod, dovede tě to k tvým názorům.

Co si o tom třeba myslela tvá rodina nebo co ti k tomu později řekli?
Jako pro rodiče to bylo prostě „přes“. Pro mámu to bylo nepochopitelné. Možná i doteď. To nevím. Táta docela… Martin (bratr) ten si k k tomu významu došel sám. A pak to nějak respektovali.

Ale ten pocit… Tři týdny nemohl spát. Pořád jsem si říkal, že to neudělám, že na to nebudu mít koule. Potom asi dvě noci před vernisáží jsem se s tím ztotožnil a říkám si, vždyť je to fotka. Jen iluze.

Říkal si, že pracuješ na sérii obrazů, která se zabývá vztahy. Můžeš o tom říct něco víc…?
Jak jsem na tom se vztahy nebo s tou sérií obrazů?

Se sérií obrazů. Tvé vztahy mě zas tolik nezajímají. (Smích)
(S viditelným i slyšitelným zaskočením) To je dobrý, to jsem docela rád. Není to obvyklý.

Vztahy v rovině lidských ale i tvarových. A vztahy, které vlastně ani nedokážu nijak pojmenovat. Kdysi jsem dělal takovou reminiscenci na jeden Kupkův obraz, nevidělas to? Vychází to trochu z toho.

Hodně obšírný. Jakým vztahem se ty sám teď nejvíce zabýváš. Nemyslím tím vztah s nějakou osobou. To jsem špatně formulovala, spíš myslím pocit. Jakým pocitem se nejvíce zabýváš? Nebo co chceš promítnout do své nové série?
To je hrozně těžký říct, protože nemám vizuální, finální představu. Vůbec. Nějaký pocit, strašně těžko definovatelný, který chci přenést na plátno. Možná ve finále očekávám, že mi přiblíží, co se těch vztahů vůbec týká a je pro mě těžký.

Bojuju totiž celý život s jednou věcí. Hrozně často se cítím provinile. Mám to od dětství. Když cítím smutek, tak je to většinou spojený s tím, že se cítím provinile vůči lidem okolo.

Ale tím, že se nezabývám jen jedním pocitem, bude obsah stejně abstrahovaný, a tak budou vypadat i plátna. Byly fáze, kdy jsem si v tom vyložené hrál figurálně. Míra abstrahování pořád čerpá z člověka.

Ty teď žiješ převážně v Budapešti. Dokázal bys nějak srovnat nebo najít rozdíly mezi Budapeští a Prahou? Mezi Maďary a Čechy?
Fyzicky je rozlehlejší, je prostě větší. Lidi tam nejsou tak koncentrovaní. Budapešť je velkolepější – chodníky, stavby. Ale jinak s lidmi se tam s nikým nebavím. Doma maďarštinu nepoužívám, a když jsem v aťasu, tak tam už vůbec na nikoho nemluvím.

Takže mi vyhovuje ten režim, co mám. Můžu se soustředit na práci.

Co maďarské umění, máš ho zmapované?
Vůbec.

Co tam děláš proboha?
Pracuju, přemýšlím. Ale přehled o umělecké scéně nemám absolutně žádný. Vždyť já jsem ani tady nechodil moc na výstavy. Mě to zas tak nezajímá. Evidentně. Jinak bych chodil. I když je pravda, že na jednu stálou expozici se vracím pravidelně. Do sv. Anežky. Tam se cejtím nějak jinak, především místnost s díly od mistra Vyšebrodského. Ty oltáře mám strašně rád.

Takže tam ani zatím neplánuješ žádnou svou výstavu?
Neplanuju.Jsem v tomlhle vážně takovej jantar, že… Netlačím se do vystavování. Udělat občas výstavu je ale samozřejmě dobrý, pomůže ti to nezacyklit se, dát zpětnou vazbu.

V minulosti ses zmínil, že bys chtěl vyzkoušet i sochu. Jak jsi na tom?
V začátcích.

Už jsi začal chodit k někomu?
V nejbližší době zase přijedu do Prahy a mám tu domluvený týden s jedním sochařem-keramikem. Budeme zkoušet různé materiály a hrozně se na to těším. Jeho táta učil kdysi na UMPRUMce. Má krásný ateliér v Pařížský, magický místo, a on je starej punkáč. Zní to absurdně, ale mezi všema těma Bakalovejma krámama, tam má ve vnitrobloku zašívárnu.

Já jsem se s ním vlastně seznámil přes jeho dceru, kterou jsem měl původně tetovat, ale nakonec mě radši seznámila se svým tátou. A moje návštěvy jeho ateliéru byly jedny z prvních momentů, kdy jsem se rozhodl, že budu tvořit. Tam to na mě úplně dýchalo. Seděli jsme mezi sochami, obrazy,… A já jsem si byl úplně jistý, že tohle je ten směr.

A jakým směrem by ses v sochařství chtěl ubírat? Ohledně materiálů? Skulptury nebo plastiky?
Zatím nemám konkrétní představu, jen cítím, že mi chybí ten fyzický kontakt, že to vyloženě potřebuju. Lákají mě primitivní věci, syrový. Ale je mi jasný, že se musím učit a potom zjednodušovat.

Jako v tetování…
Právě. To třeba vidím teď. Někteří tatéři se snaží dělat ty čáry, ale nedošli do fáze, kdy by tetovali něco dál. A je to na tom dost vidět. Někteří se vezou na vlně, která třeba teď funguje, ale neumí rozdělit anatomický partie na člověku. Nevnímají to.

Sám jsem zvědavej, kam mě to dovede. Většinou má člověk představu, ale výsledek je stejně jinej. Hlavní je pracovat poctivě. Myslím, že Braque jednou řekl: „Nedělám tak, jak chci, ale tak jak umím.“ To je pro mě docela výstižný, protože cítím, že ty sochy budou menší, ale uvidíme. (Usmívá se)

No s tím tvým megalomanstvím…
O sochách mám intimní představu. Je to zvláštní, viď. Že formáty u malby dělám velký, ale sochu si dokážu představit dost intimně. Ale kam to dojde, netuším.

Fotku si taky chtěl udělat malou, ale nakonec z toho byla kráva na celou zeď.
Ale vidíš, teď jsem si vzpomněl na jednu reakci. Jedna moje kamarádka mě s tím konfrontovala dost napřímo. A bylo to super. Ptala se mě, jestli bych to vystavil, i kdybych měl pupek nebo třeba úplně malý péro. Nevěděl jsem, co na to říct. Možná bych to nevystavil, ale nevím. Řekl jsem jí tenkrát, že pracuju s tím, co mám. Třeba ty, ty sis o mně řekla, že jsem posranej narcis. Ale kdybych byl starej chlápek a vypadal jinak, tak by sis to třeba vůbec neřekla.

Jsem prostě takovej, jak jsem. A to je diskriminace? To znamená, že tohle nemůžu udělat? Kdybych byl nějakej sedmdesátiletej výtvarník, kterej se svlíkne, tak si každej řekne, jo, tohle je umění, kterýmu nerozumim, ale nějakej účel to evidentně mít musí, protože ten člověk se tady nebude přece jentak ukazovat… To znamená, jako bych neměl já na tohle právo, protože mě bude každej soudit.

V tom případě se ale vracíme zase zpátky na začátek… (Smích) Děkuji za rozhovor! 

 




There are no comments

Add yours