Matěj Hájek: „To, že jsme se dostali k soudu, nevnímám jako chybu“

Pokud se alespoň trochu zajímáte o umělecké nebo aktuální dění, nemohla vám v posledních několika měsících uniknout tvář Matěje Hájka. Matěj studoval na pražské AVU, v současnosti se věnuje sochařství a také je se svým alter-egem Otto Horsim členem umělecké skupiny Ztohoven. Mezi soudy a sochařinou souhlasil, že odpoví i na pár otázek. 

Rozhovor probíhá na pile u Sadské, kde se každý rok koná sochařské sympozium bývalých spolužáků z AVU: “Podle toho pravýho smyslu slova, jak má bejt. Sejít se a popít”, upřesňuje Matěj svým zvláštně nálehavým způsobem řeči, který vás chtě nechtě vrhne do dialogu, jež se sebou Matěj vede. Po několikahodinové práci na svém rozpracovaném objektu usedá na dubová prkna vyskládaná za kanceláří, narychlo vymění kšiltovku za jeden ze svých signifikantních klobouků a natáhne si ošuntělovu avšak ostře fialovou mikinu s vysavovaným nápisem “X”, jelikož se začíná ochlazovat. “Za první republiky totiž žádný muž nevylezl ven bez pokrývky hlavy”, později objasňuje všem u stolu svou výměnu klobouku. 

Jak bys popsal své alter-ego Otto Horsiho. Je horší než ty?
Ty vole… Můžu na nějaký otázky neodpovídat? (Smích)

Ne. (Smích)
Já nevim, já nad tím takhle nepřemejšlím.

Otto Horsi, psáno bez háčku, je Sudeťák.

Tak jak si o tom přemýšlel, než vznikl? Musel si o tom přeci nějak uvažovat, proč zrovna tento pseudonym.
Otto Horsi, psáno bez háčku, je Sudeťák.

Z jakého důvodu ty sis ho vybral? Proč zrovna Sudeťák?
No protože to je velký trauma.

Tvoje?
No moje… Jako zděděný ano. Nemyslím si, že zrovna toto by bylo moje osobní trauma, spíš takový kolektivní trauma. (Později dodává, že mu otázka Sudetských Němců nepřijde stále dořešena.) Jestli čekáš nějakou racionální odpověď, tak takhle to asi nedopadne. Jsou nějaký temný stránky naší paměti, který to pro mě představuje.

Dobrá, takže jaké temné stránky?
Jako moje? To kdybych věděl, tak bych to nemusel volit a měl bych to vyřešený. Nebo ne? (Smích)

Když sis ho zvolil, tak bys měl vědět důvod přeci.
No a není třeba někdy lepší nevědět něco přesně? Když se do někoho zamiluješ, taky neznáš důvod přece. Můžeš si to třeba zpětně nějak… Někdo je typ člověka, který si to dokáže opodstatnit rozumově, ale to je kolikrát až ex-post.

Dobře. Tak jinak. Dokážeš ho (Horsiho) nějak odlišit od svojí osobnosti?
Čím se odlišuje? Je víc kolektivní.

Nic víc? Měla jsem za to, že se i oblíká jinak.
To ne. My si věci pučujem. To kámošky dělaj, ne? (Smích)

Takže Otto je tvoje kamarádka, který půjčuješ oblečení? (Smích)
My ten gender zase… Nejsme v něm nějak rigidní… Jako genderově. (Smích)

Ale stejně mi přijde, že když se prezentuješ jako Otto Horsi, tak se chováš jinak. Kupříkladu teď u soudu, co jste měli v červnu.
A choval jsem se jinak?

Říkám svůj dojem. Například sis užíval zájem kamer. Rád hraješ jiné role?
Jo… To hodně. To je zajímavý. Hra s personou je celkově zajímavá. Je to jeden z výrazových prostředků pro mě jednoznačně. Ke každý personě patří ta maska. A mě hodně baví si hrát s maskama. Ale nemám to nijak naplánovaný. Spíš mě baví pro určitý účely využívat převleku, masky nebo persony. Jinak funguješ, když si vezmeš nalakovaný boty a sako, jo. S košilí. A jinak funguješ, když chodíš v montérkách, že jo. Zkus jet v metru v montérkách špinavej jak prase.

Stalo se ti u nějaké akce se Ztohoven, že sis říkal, žes to vážně přestřelil? Nebo že bys to udělal jinak?
Jetli já osobně bych to udělal jinak? Samozřejmě, spoustu věcí bych udělal jinak. Ale to by potom právě nebyla skupinová tvorba. V tý se musíš upozadit.

Že jsme se dostali k soudu, nevnímám jako chybu. Naopak. Je to zajímavá odezva naší práce. Podnětná. Vždycky.

Myslela jsem to spíš tak, jestli si něčeho vyloženě litoval? Příklad Trenky, které vás dovedly až k soudu.
Ve vztahu k soudu? Tak to vůbec. Nevnímám soud jako prohru. Pravděpodobně kdybych hrál hru nějakýho kriminálníka, tak bych ho asi bral jako chybu. Jako když hraješ Sázky a dostihy. Ale že jsme se dostali k soudu, nevnímám jako chybu. Naopak. Je to zajímavá odezva naší práce. Podnětná. Vždycky.

U soudu ses hájil slovy, budu parafrázovat, že naše kultura stojí na určitých evropských hodnotách, mezi které patří i kritické myšlení a svoboda slova. Co ještě ty osobně považuješ za ryze typické hodnoty naší evropské kultury? Které jsou pro tebe důležité?
Ježiš to je hezká otázka. To bych o ní klidně rád přemejšlel dýl. (Smích)

Tak můžeš viď, já si to potom přetočím jenom. (Smích)
Ne počkej, to je strašně zajímavý. Evropský hodnoty. To mi teda řekni… (Smích) Ne, to je hrozně těžký říct, vystoupit a nahlédnout na to naše chování odněkud zvenčí. (Později Matěj zjevně nahlédl a poznamenal, že je to třeba pití alkoholu) To můžeme porovnávat, když jsme schopný rozlišit jednotlivý znaky. Ta optika kterou my používáme… Konkrétně třeba tohleto. My máme nějakej nástroj rácia – logiku. Už jenom tohleto je strašně významný. Ale nejsem si jistý, jestli ji máme hájit, nemůžeme ji jen od naší kultury oddělit. Třeba zrovna kritický myšlení vnímám jako něco pozitivního. Je to rovina vědomýho vnímání, která tě nutí neustále hodnotit a přehodnocovat svůj postoj. Což je pro mě skutečná hodnota, ale takhle ji můžeme vnímat jen my. Můžeme se samozřejmě kouknout do historie, když lidi šířili křesťanství v nově objevených územích, což jejich optikou mohlo být to nejlepší, co dělali. Ale naší optikou zpětně to jsou normální genocidy, vraždy a další zvěrstva. A teď mi řekni, jestli to už ty lidi v tý době byli schopný nahlídnout.

Takže já bych teď  musel hodně dlouho přemýšlet, abych na něco dalšího přišel. Možná je to tak zjevný, že… To akorát teď nejsem schopnej formulovat. (Smích)

Proč jste si pro sundání Standarty vybrali zrovna 19. Září? Byl v tom ještě nějaký skrytý význam?
(Zamyslí se) Takhle. Jestli v tom byla nějaká numerologická nebo esoterická symbolika, kdybychom chtěli jít timhle směrem, tak ne.

Myslela jsem spíš z hlediska historického.
Ani tak ne. Ale byla to sobota, jo. To je jeden zajímavej fakt, to je významný. V podstatě ještě léto, jo. Kalendářně. Hezkej den, o víkendu se nepracuje na těch stavbách. A nebo ta stavba ukončí pracovní den včas, protože je víkend a všichni chtěj bejt už doma. Velkou roli hrálo taky, že jsme nevěděli, jak dlouho tam to lešení ještě bude.

Jak dlouho jste to plánovali?
Poměrně krátce, od doby, co jsme zjistili, že tam je lešení. Viděli jsme, že je to v pokročilym stavu. Taky nám hrálo hodně do karet, že bylo ten den „Zažít město jinak“. Bylo tedy všechno zjitřený, zvýšená bezpečnost ale zaměřená spíše na lidi, na dění. Na střechu se většinou nikdo nedívá, a když se tam podívá a vidí tam komenika, tak mu to zas tak divný nepřijde.

Strom je daleko přístupnější, lidskýmu tělu je blíž svojí podstatou. Je měkkej jako tělo, je víc lidskej.

Co jsem si všimla, tak tvoříš často ze dřeva nebo kovu. Proč se nevěnuješ třeba skulpturám z kamene nebo plastikám z hlíny?
Z kamene? Protože ke kamenu jsem se ještě nepropracoval. Kameny jsou pro mě tak absolutní. Strašně mě fascinujou, to rozhodně. Ta energie. Co je v nich přenesenýho. Takový valouny třeba. To je neskutečný. Spousta předmětů nese záznam nějakýho procesu, který se do nich vepisuje. To samý je i strom, víš co. Ale strom je daleko přístupnější, lidskýmu tělu je blíž svojí podstatou. Je měkkej jako tělo, je víc lidskej. Kámen je úplně jinde. To vůbec nechápu. Ale rozhodně to není tím, že mě nezajímá. A hlína. Některé tvary je nejlepší vytvořit od začátku, ale z hlíny něco dostat do pevnýho materiálu, je poměrně nákladnej proces. Vymodelovat, zaformovat, odlejt do sádry, znovu zaformovat eventuálně nebo znovu odlejt. To jsou všechno strašně zdlouhavý procesy, který jsou environmentálně strašně nákladný. A řešim tam i svůj etickej problém, jestli je ta věc skutečně tak významná a silná, aby na ní bylo třeba spotřebovat tolik energie. Nejenom lidský, ale i tý materiální. Vytvářet skulpturu, ubírat materiál, to je pro mě daleko přímější. Ale neříkám, že mě to taky nefascinuje – odlejvání tvarů. Třeba z betonu.

Co vytváříš z betonu?
No co vytvářim. Spíš objevuju. (Smích) Pro mě je důležitá taky adekvátnost užití určitýho materiálu. Když chce třeba někdo vytvořit památník v městskym parku, tak je adekvátní vytvořit ho například z kamene, betonu, bronzu nebo tak. Bronz je samozřejmě královská disciplína sochařská. Není nic víc. A je to fantastický. Nesmírně nákladný samozřejmě, ale když se k tomu člověk přiblíží, přičuchne, tak je tím pohlcenej. Ale jak říkám nesmírně nákladný a environmentální stopa je brutální. Takže ta věc musí stát za to. A musím si ji obhájit já sám před sebou, že za to stojí.

Socha je formulace myšlenky a forma je svobodná. To může obraz, text, socha. Cokoliv. Mám vlastně jednu realizaci z bronzu, je to jedna z prvních věcí, co jsem modeloval. A já sám k ní mám takový vztah, že je pro mě důležitá.

To byli ti Vorvani?
Jeden vorvaň. Sousoší těch tří, je polyester sycenej cementem.

Což mě tedy dovádí k další otázce… Zřejmě rád a často ztvárňuješ zvířectvo. Co tě na něm fascinuje?
Úplně mě fascinuje. (Smích)

Prosím, specifikuj to. Alespoň trochu. (Smích)
No fakt. Úplně mě (zvířata) fascinujou. Teď o tom chci jen přemýšlet a nic neříkat…

… napadá mě, že jsem u tebe například neviděla žádnou figurálku.
Lidská figura mě zas tak nezajímá, to je pravda.

Z jakého důvodu?
Lidí je strašně moc.

Ale zvířat je přeci taky dost.
Ale s těma se zase tak často nepotkáš, víš. Pro mě jsou vlastně daleko vzácnější.

To je jediný důvod?
To je významný důvod. (Chvíle ticha) Je v tom určitá symbolika nevinnosti. Taky. A nemusí to bejt nutně nosorožec, že jo. Teda jednorožec. (Smích)

Neexistující zvíře.
To nevíš!

Předpokládám svým kritickým myšlením. (Smích) A co je lepší jednorožec nebo…
Narval. (Smích)

Dobře, narvale. Udělal jsi vorvaně, běluhu,…
To je jeseter.

Ryby jsou nádherný. Ten soulad s kterym se bohybujou v prostoru. To je určitá citlivost, která je krásná ve všech živých věcech.

Co tě fascinuje zrovna na mořském světě?
Ryby jsou nádherný. Ten soulad s kterym se bohybujou v prostoru. To je určitá citlivost, která je krásná ve všech živých věcech. Ona i ta bakterie je nádherná. I ten moto protein je nádhernej. To je úplnej úlet. Támhleten keř je nádhernej. Ta dynamika, ta tektonika s kterou se probíjí. Roste a reaguje na prostředí.

Jasně, ale zrovna tomuhle keři si nestvořil žádnou nápodobu, žádný obraz.
No jasně. Tímhle si to ověřuju. Je to utkání do toho vstupovat, dotknout se toho. Tý podstaty. Tý fascinující podstaty. Máš různý přístupy k fascinaci. Matematici o tom píšou vzorce, geometrický řešení má taky svou krásu. Je to jen nutkání lidí se k té kráse přiblížit. Zvíře je krásný.

Takže ty osobně zpodobňuješ, ztvárňuješ zvířata, aby ses jich mohl nějakým způsobem “dotknout”…? Přiblížit se jim?
Možná taky. Nějak se jich spoluúčastnit. I těch principů, který cejtim, že jsou významný, ale nedokážu si je jinak pro sebe formulovat. Nestačí mi je popsat a racionálně uchopovat.

Ještě u těch zvířat chvíli, ale jen na okraj, zůstaneme. Namaloval si obraz Jelení stádo, o kterém si řekl, že hlavní podnět k namalování, byl tvůj sen. Jsou pro tebe sny důležité?
Absolutně.

Jak vnímáš sny? Jako co si je vykládáš? Jako promítnutí svého nevědomí do spánku? Nebo se jimi ještě nějak dál zabýváš?
No tak to je nějaká další naše složka. Jsou to vlastně. Hledám pro to vhodná slova. Aby něco vypovídala. Jsou to vstupy. Jsou od nás neoddělitelný. Nevnímat sny nedává smysl.

Spousta lidí to tak má.
No jasně, pro spoustu lidí to může být problém, protože jim právě na tom nefungujou ty racionální… ten nástroj rozumu. Ve chvíli, kdy se budu upínat k rozumu jako k jedinýmu možnýmu vidění světa, mám problém. Ale pro mě je sen velká svoboda, zdát se ti může cokoliv. Můžeš si představit, co chceš. To ti nikdo nemůže vzít. Takže to je svobodná, ale zároveň…

Neovlivnitelná složka?
Neovlivnitelná! No to je otázka! To je to mystérium a ty jsi jeho účastníkem. Je významnou složkou našeho bytí tady, bez mystéria to prostě nefunguje. To bychom mohli všichni prodělat lobotomii a chovat se jako roboti, že jo.

Teď ale záleží na tom, pokud proděláš lobotomii, jestli se ti ještě pořád zdají sny…
Myšleno obrazně. (Smích) Jasně, protože se z tý lobotomie už neprobudíš, už žiješ jenom ve snu.

A o lobotomii někdy jindy. Děkuji za rozhovor!




There are no comments

Add yours